Kvalitní lepidla na dřevěné podlahy
Lepidla na dřevěné podlahy představují specifickou skupinu výrobků, které mají zásadní vliv na kvalitu, životnost a estetický vzhled výsledné podlahové plochy. Dřevo patří mezi organické materiály, jež se v průběhu času přirozeně mění v závislosti na změnách okolního prostředí, zejména na teplotě a vlhkosti. Právě díky těmto vlastnostem klade dřevo na lepení mnohem vyšší nároky než jiné podlahové materiály, například keramickou dlažbu, laminát nebo PVC. Lepidlo zde musí zajišťovat nejen pevné ukotvení jednotlivých dílů k podkladu, ale také musí být schopno odolávat tzv. smykovým a smršťovacím silám, které působí při objemových změnách dřevěné hmoty.
Když hovoříme o lepení masivních dřevěných podlah, jako jsou velkoformátové prkna, lamely, desky nebo mozaikové parkety, stává se správná volba lepidla zásadní. Dřevo, jakožto přírodní materiál, neustále reaguje na aktuální mikroklima v místnosti. Nasává vlhkost, když je vzduch vlhký, a naopak ji opět uvolňuje, když je sušší období. Tyto procesy se projevují tzv. objemovými změnami, což znamená, že dřevo může pracovat – rozšiřovat se nebo smršťovat. Tyto jevy se projevují zejména na velkých plochách, ale i u drobnějších typů podlahovin, a proto se mezinárodní norma ISO 17178 zaměřuje právě na kategorizaci lepidel na základě jejich fyzikálních vlastností a schopnosti přizpůsobit se pohybu dřeva.
Podle této normy se lepidla obvykle rozdělují do tří základních tříd: elastická, tvrdá elastická a tvrdá. Elastická lepidla, která se dnes velmi často používají při pokládce dřevěných podlah, jsou specifická zejména schopností absorbovat a vyrovnávat napětí, které vzniká při roztažnosti a smršťování dřeva. Jsou tedy ideálním řešením zejména pro menší formáty masivního dřeva, kde je potřeba zajistit dostatečnou fixaci, ale zároveň poskytnout podlaze prostor k přirozenému pohybu. Díky svým vlastnostem dokážou elastická lepidla částečně omezit tento pohyb, avšak nikdy jej nepotlačí zcela. To znamená, že dřevo může stále „pracovat“, ale napětí vznikající při těchto změnách je bezpečně přenášeno a rozptylováno do podkladu, obvykle cementového potěru.
Zvláštní kategorií jsou tzv. tvrdá elastická lepidla, která představují kompromisní řešení mezi čistě elastickými a tvrdými lepidly. Jejich výhodou je kombinace vlastností obou zmíněných typů – jsou dostatečně pevná, aby podstatně omezila pohyb dřeva, ale současně poskytují určitou míru elasticity, takže absorbují napětí vznikající zejména u větších masivních podlahových prken. Díky těmto vlastnostem se tvrdá elastická lepidla doporučují zejména tam, kde se pokládají rozsáhlé a těžké dřevěné prvky, které kladou na lepidlo vyšší nároky nejen z hlediska pevnosti, ale i pružnosti. Tento typ lepidla se tak stává volbou pro ty, kteří chtějí mít jistotu, že jejich podlaha bude dlouhodobě stabilní a nenastanou u ní závažné deformace či zvlnění, které by mohly v budoucnu esteticky i technicky znehodnotit celou investici do nové podlahy.
Konečně existují také tvrdá lepidla, která jsou akceptovatelná zejména tam, kde je požadovaná maximální pevnost spoje a minimální možnost pohybu dřeva. Tvrdá lepidla obecně dokážou pouze částečně resistovat proti pohybům dřevěných prvků, a proto se namáhání z pohybu dřeva přenáší zpravidla přímo do podkladu, tedy potěru. V případě, že není podklad dostatečně pevný a stabilní, může dojít ke vzniku prasklin, roztržení nebo dokonce úplnému selhání podlahy. Výhodou tvrdých lepidel však je, že výrazně minimalizují výskyt smršťovacích mezer, které vznikají během teplých měsíců, kdy se dřevo vysušuje a zmenšuje svůj objem. Taková řešení se často využívají v interiérech s velmi stabilním klimatem, kde jsou pohyby dřeva omezené na minimum.
Komentáře
Komentáře jsou u tohoto článku zakázány